Nočníček

O vědě se obvykle v médiích mluví buď smrtelně vážně (rakovina, průměrná délka života), nebo kurzívou - o bláznech vynálezcích a zábavných postavičkách rozcuchaných chudáků, co neví nic o životě. Dvě veselé příhody nedávno obrátily pozornost českých médií a jejich diskusních kulometčíků k vědě - udělení další sady Bludných balvanů a stažení půvabně otřesného Detektoru z České televize. V diskusích u obou událostí je přitom k vidění obvyklá bída převažujícího pohledu "veřejnosti" na vědu jako na trpěnou a zaostalou disciplínu v utrácení veřejných peněz. Počítač, na kterém píší svůj příspěvek, jim zřejmě dal astronom Baudyš a peníze pro svoji rodinu si vydělávají věštbou z karet. Jsou přesvědčeni o tom, že věda si uzurpuje právo na pravdu a vědci že nemají fantazii. Přitom je to právě naopak: nejvyšším účelem vědy je kladení otázek a věčné zpochybňování poznaného. Fantazii naopak postrádají lidé, kteří přijímají neměnnou pravdu pavědců. Chybí jim fantazie pro přijetí faktu, že svět kolem nás je mnohem neuvěřitelnější ve své racionální podstatě, než by dokázal jakýkoliv esoterik vymyslet. Bída však panuje i na opačné frontě: vědci a jejich fanoušci mají tu smůlu, že tuto absurditu a krásu vědy nedokážou lidem ukázat. Být člověk, bylo by mi obou skupin v podstatě líto. Naštěstí mi téměř na nikom nezáleží, takže se místo toho můžu všem zúčastněným bohapustě chechtat, což je mnohem větší zábava.
A mimochodem, rozcuchaný teď zrovna nejsem, díky vynálezu inženýrů firmy Phillips.
Diskuse (počet příspěvků: 1)  Trvanlivý odkaz

Z pudu sebezáchovy, životních zkušeností a své vlastní přirozenosti jsem vždy vyhledával minimum kontaktů s lidským okolím, protože jak vám potvrdí každý vlk, není nic horšího než nudící se člověk, přičemž jakmile vás uvidí, mají najednou ti pacholci času víc než dost. Hodně nadějí jsem proto vkládal do přesunu do satelitního městečka, natěšený zprávami o anonymitě a osamělosti jejich obyvatel. Bohužel mé naděje byly realitou rychle zklamány. Skutečnou anonymitu vám lidé zkrátka nedopřejí, i když se jim budete snažit cíleně vyhýbat, z bytu vycházet v tu nejneobvyklejší dobu a na autobus se plížit přes místní zahrady. Když už se nadechujete k příjemné samotě, klidně přijdou přímo k vám a zazvoní s kdejakou pitomostí. S jedním člověkem z domu už si dokonce tykáme! Protože jsem závislý na přístupu k Internetu, svolil jsem s umístěním antény na balkóně a jeho rozvodu po domě pro ostatní. Jaký to šílený nápad! Sousedé vám klidně vynadají jak si dovolujete nebýt doma, když jim zrovna nejde Internet a oni to potřebují (!) s někým probrat.

Pravidelně se nám ztrácí noviny - buď nedojdou vůbec, nebo je sebere někdo z domu cestou do nezajímavé práce. Když jsem se dnes plížil na lov sněžných zajíců, narazil jsem u poštovních schránek na jakousi majolenu, jak se přidrzle opírá o zeď a čte naše noviny, které musela vytáhnout přímo ze schrány. "Pardon", přidržel jsem si pro jistotu kapesník před ústy, "nejsou snad tohle naše noviny?" "Ó asi ano", pravila majolena a zkušeně nalistovala společenskou rubriku. "Zabouchla jsem si dveře a teď nemám kam jít", pokusila se na mě mrknout přes okraj stránky, ale výpad jsem kapesníkem odrazil. "Vezmu si je cestou zpátky, madam", prohlásil jsem zuřivě a kdovíproč - snad abych podpořil váhu svých slov - mohutně jsem zavyl. To na kuběnu konečně zapůsobilo a prchla i s novinami na schodiště. Při mém návratu tam ještě stála a podávala mi hned noviny. "Tak jsem si přečetla, že Karel Gott se oženil", stihla mě však ještě kopnout do zad. Zavrčel jsem a zbývající schodiště jsem přeskočil na jeden odraz.

Předplatné vypovídám, podobné utrpení mi za papírové čtení nestojí. Zapátrám ale při nejbližší příležitosti, kolik by stál čtyřmetrový žebřík k oknu. Wauu!
Diskuse (počet příspěvků: 2)  Trvanlivý odkaz

Už delší dobu v sobě obracím nápad na článek (nejspíš do Reflexu) o specifikách novinářské profese, o kterých se v médiích obvykle nedočtete. Adventní období je pro takové rozhodnutí ideální, protože velikost těchto personálních externalit dosahuje vrcholu: prakticky nelze minout den, kdy ve vašem diáři netrůní pozvánka na večírek, opulentní pitku, projížďku v motokárách či jinak nezastíranou "uvolňovací a dobré vztahy navozující" akci. Zatímco o korupci lékařů promyšlenými taktikami farmaceutických obchodních zástupců se již mluví na každém rohu, obdobně sofistikované promazávání stroje na informace zatím prochází veřejnosti za zády - bezpochyby především proto, že samotné kolečka ve stroji o tom příliš mluvit nechtějí. Výčet metod a donucovacích prostředků je přitom stejně pestrý jako možný dopad na celé mediální a informační prostředí. Nepsaná pravidla novinářské etiky (přijímat za dárky pouze věci, související s výkonem novinářské práce - tužky, bloky, alkohol) dávno leží v prachu, když velké společnosti (napříč obory) rozdávají novinářům na speciálních akcích zájezdy, mobily a občerstvení za stovky tisíc. Dovedu si živě představit reakci mnoha naštvaných zákazníků marně očekávajících zveřejnění své zkušenosti s tou kterou firmou, pokud by měli možnost nahlédnout v těchto dnech za okna některého z exkluzivních pražských podniků, příznačně "uzavřených pro veřejnost". Potřeba vzájemně fungujících vztahů mezi jinak těžko slučitelnými stranami PR a seriózně pracujících novinářů zde prochází tradičním kolečkem mazání účtů (v jistém ohledu doslova). Nejde však jen o vánoční večírky, velké firmy svoje vztahy s médií skutečně nepodceňují a pracují na nich poctivě po celý rok (výjimkou není ani rozesílání dotazníků o tom, jakou že to pozornost by si novináři tentokrát přáli - je snad libo týdenní cyklistický výlet po vinných sklípcích jižní Moravy? A kolik míst si přejete rezervovat, pane?)

Sám se samozřejmě statečně snažím všem nástrahám a svodům odolávat, takže letos jsem jako vždy vybral ze seznamu pouze večírky skutečně povinné a na zbytek dnů prchl z dosahu PR agentur za hradby adventní Vindobony (což mne samozřejmě neuchrání od nutnosti vypořádat se po návratu do redakce se stolem zapadlým pod dárkovými taškami). Předvánoční Vídeň, jak se dnes tato pevnost nazývá, má v sobě skutečně ledacos uvolňujícího (tj. je tam drahé se připojovat roamingem na Internet) a místní punč je vpravdě nepřekonatelný. Znovu jsme se s vílou ujistili o tom, že rozdíl mezi průměrnou vídeňskou a lepší pražskou restaurací je stále nepříjemně velký. A bez ohledu na to, co si myslím o Vánocích, šlo o veskrze sváteční prožitek, k čemuž přispělo i důležité setkání se dvěma vlky: Astonius a Denis se do naší smečky přidali nedaleko civilních budov starého římského města u dnešního Hofburgu. Oba jsou potomci starobylých ušlechtilých rodů a je radost s nimi rozprávět o filozofických dilematech dneška stejně jako prohánět důchodce po lesích. Astonius s námi sdílel po cestě zvláštní sedačku, což zejména při zpátečním letu vyvolalo jisté drobné komplikace s palubním personálem. I k smrti vylekaná letuška se ale nakonec dala dohromady a do přípražského doupěte jsme dorazili v pořádku a v plném počtu.

Ať už Vánoce trávíte jakkoliv, nenechte si je kazit od mamlasů, kteří tomu nerozumí. Vše nejchutnější do nového roku!
Diskuse (počet příspěvků: 1)  Trvanlivý odkaz

Překryty trendovými nálepkami skrývají se ve veletoči všedního dne fenomény, které málokdy zastaví všem na očích. Jsem moc rád, že Tomáš Baldýnský tento týden vytáhl na povrch jeden z nich, a sice záhadu odemčené klávesnice. Přestože totiž musí být každému na první pohled jasné, v čem spočívá výhoda neobtěžování svých blízkých ze začátku abecedy prázdnými SMSkami a šustivými hovory, za celá léta není v potírání tohoto zlozvyku patrný sebemenší pokrok. Sám nepatřím mezi největší oběti tohoto tichého zločinu; okruh lidí, kteří mě v telefonním seznamu vedou pod křestním jménem, naštěstí není velký a se značným úsilím se mi jej daří nerozšiřovat. Přesto mne čas od času zarazí "prázdný" telefonát či série prázdných SMSek. Hezkou vzpomínku chovám třeba na bývalého spolužáka, kterému jsem jednou na zvlášť dlouhý řetěz žertovně nicneříkajících zpráv odepsal "hele, co mi pořád chtějí tvoje klíče?", odpověděl pohotově "jsem v zahraničí, ozvu se za týden," následované vzápětí dalším upřímným vzkazem obsahu kapsy. Jak je možné, že jev, rozvracející vztahy i celé rodiny, dávno nezkoumají psychologové a telekomunikační experti? EU dávno měla přijít s regulací odesílání prázdných SMSek, protože pro kapesníky, klíče a další osazenstvo kapes jde zjevně o návykovou činnost.

Aby to nebylo tak jednoduché, uznávám, že nejde o triviální problém s jediným možným výkladem. Včera jsem se Miloše Čermáka ptal, co je na tom pravdy, že posílá Tomáši B. nicneříkající zprávy, což Miloš samozřejmě odmítl jako neopodstatněnou stížnost ("Tomáš má být především rád, že mu vůbec někdo píše"). Původně bych se samozřejmě pochlubil, že mě osobně se nic podobného dosud nepodařilo, jenže - co vlčí čert nechtěl - zrovna včerejší noc se mi povedl husarský kousek. Při pokusu rozespale zjistit přesný čas se mi podařilo na mobilu vytočit jediné číslo, které lze vytočit se zamknutou klávesnicí - ano, fanoušci nejmeNOVAné televize již tuší - linku 112. "Tísňová linka, mluvte", vyzval mne naléhavý hlas a celý hovor byl asi nejkratší v mé telekomunikační kariéře. Ostatně jak chcete operátorce, která vám chce zachránit život, vysvětlit, že chcete jenom vědět, kolik je hodin. Škoda, že jsem se předem nepoučil u zkušenějších - když jsem to posléze líčil Miloši Čermákovi, poradil mi pro příště zachovat sebejistý tón a trvat na požadavku přesného času, neboť číslo 112 přece odjakživa k tomuto účelu sloužilo (pro zapomnětlivé: "gong oznámí..."). No vida, příště vím, jak na věc. Jsem v pokušení ponechat si pro rychlé odzkoušení nových znalostí odemknutou klávesnici, ale nebudu přece předbíhat událostem, které tak jako tak přijdou. Dokud nezakročí Evropská unie či jiná síla shůry.
Diskuse (počet příspěvků: 0)  Trvanlivý odkaz

Před pár týdny jsem přesunul doupě i s vílou o 20 kilometrů za jediné české (velko)město, z čehož doprovodné zážitky budu jistě zpracovávat ještě několik měsíců, vlčí pozorovatel ve mne však jásá - z lesíku na nedalekém vršku má výborný výhled na středočeskou placku. Některé scény v téhle krajině bývají velmi podobné těm z filmu Brazil. Ráno se lidé šinou v zástupu malých aut po úzkých silničkách a jásavě (jen někteří již strnule) poslouchají řev moderátorů rááááádií, kteří jim dodávají adrenalin do dalšího pracovního dne, tak důležitého pro vydělávání "penízků". Večer se pak tytéž kolony strhaně vracejí, opět poslušné povelů tlampačů, nahánějících je tentokrát klíčovými slovy k odpočinku před dalším výkonem: "pohodička, relax!!" Přijíždějí tedy do svých zadlužených skorodomků a bytů k novým plazmovým televizím sledovat předpřipravenou zábavu, vyměňujíc si fráze z těchto pořadů namíchaných: "doprdele, miláčku, už jsem doma, tak bys konečně mohla přestat ječet, ne?"

Přiznávám však, že existují i jiné pohledy na tutéž krajinu. "To je jako když se postavilo Jižní město, to byl taky samej byteček a všichni lidi stejně staří," vykládal mi nedávno taxikář, který mě vezl do televize. "Hlavně abyste tady měli dost mateřských školek. Už jste si taky nějakou našel?" Čímž mě trochu zaskočil, protože k téhle otázce jsem se přes všechny problémy ještě nestihl propracovat. Po chvíli přemýšlení jsem však musel souhlasit, že návrat do školky bych určitě přivítal, už jen kvůli těm prvním erotickým zážitkům. Řekl jsem to tedy taxikáři, což zase zarazilo jeho; zbytek cesty tak uběhl ve zdrženlivém mlčení.
Bezzarážlivá komunikace s lidmi pro mne zůstává věčnou výzvou.

Ani já však nejsem vůči drtivému tlaku okolnosti imunní. Máte-li potřebu svůj členitý a tvůrčí život zploštit, pořiďte si nový byt od nespolehlivé firmy a začněte jej vybavovat nábytkem neschopného dodavatele. Abych si ale jen stále nestěžoval: ochotně jsem se poddal endorfinům z možnosti zaplnit nový prostor hromadou zbytečností. Kromě pravidelných výjezdů do Ikei, OBI a Hornbachů tak vybírám komponenty pro domácí multimediální síť - cílem je, aby v každé místnosti byl dosažitelný pro čtení i zápis obsah bez ohledu na zdroj (nahraný film z televize, stažený z Internetu, hudba či fotky, internetové rádio, atd.) i koncové zařízení (počítač, televize, hi-fi). Potěšující zjištění bylo, že možnosti tu jsou a nejsou drahé: prakticky stačí chytřejší bezdrátový router, síťový disk s media serverem, settopbox s možností práce v síti a pár media adaptérů. Ano, i tak přízemně se lámou stíny: čas démonů i spánku ještě přijde. Nejpozději o Vánocích.
Už aby tu byly.
Diskuse (počet příspěvků: 0)  Trvanlivý odkaz

Jako zatím neopotřebovaný názorník mívám stále tu příjemnou příležitost nechat se zpovídat milými redaktorkami elektronických médií, což občas obnáší i inspirující příležitost k zamyšlenému rozhlédnutí. "Čím to podle vás je, že jsou lidé ochotní nabízet své osobní informace a zážitky veřejně na Internetu," zeptala se mne takhle naposledy hlubokým hlasem mikrofornice Českého rozhlasu a já jsem si nemohl nevzpomenout na nedávný zážitek z tramvaje v širším centru toho města. V rohu se tam zuřivě hádal mladý pár, okolním pohledům i nerovnosti trati navzdory. Slovům na rozdíl od posunků příliš rozumět nebylo (ne že by to ještě bylo nutné), všeobecnou pozornost si však zasloužil závěrečný emotivní výkřik rozhádané: "A já kráva jsem se kvůli tobě holila!" Pohledy se v tu chvíli rozdělily na ty napřené na dotyčnou (ženy) a přímo před sebe (muži). Zbytek cesty uběhl ve smířeném a podle mne trochu udiveném tichu.

Ano, tomu zvědavému mikrofonu by se jistě dalo odpovědět standardní sadou veřejnoprávních komentářů (a také se odpovědělo) o velkém počtu nově příchozích, kteří s novým médiem zatím neumí bezpečně nakládat, o trendu bezprostřednosti a otevřených výpovědí, o efektu neuchopitelných vzdáleností a snadného výdělku (řeč byla o prodeji rodinných fotek do internetových fotobank). Ve večerním pořadu by se pak dalo navázat úvahami o přecpaných individuálních mostech k nesmrtelnosti Zygmunta Baumana, o osamělosti atomizovaných členů postmoderní společnosti i úvahami o mezní hodnotě okamžitého zisku. Ale to všechno neříká nic o tom, co můžete zažít denně ve svém reálném i mediálním okolí. Lidé si prostě sdělují na potkání naprosto nemístné detaily svých životů, aniž by jim to přinášelo jakýkoliv smysluplný užitek (ale to mluvím já, lidé to možná skutečně vidí jinak). Nehledě na to, že to nijak nesouvisí s Internetem (o kterém se na druhou stranu tak hezky mluví).

Se zamyšleně stříhajícíma ušima jsem vykráčel z rozhlasu a klusal ulicí k metru, když mi do cesty vstoupila nenápadná mladá žena s otázkou, jestli nevím o nějaké velké knihovně v okolí. Po zhodnocení situace s časem jsem zavrhl variantu s prohlídkou mé sbírky knížek v doupěti a vysvětlil jí cestu k Národní knihovně, přičemž se ukázalo, že máme společnou cestu. Vydali jsme se tedy po chodníku, načež se dívka podívala na svůj lístek do MHD a od plic (s lehkým potěšením?) zařvala: "Kurvy jedny! Člověk si koupí lístek za dvacku a hned je neplatnej!" "Ano?" souhlasil jsem opatrně a přemýšlel, jak se ze zapeklité situace vyvléct. Pozdě: na dalších 22 krocích mi divoženka stihla vylíčit, že je z Kladna a shání knížku svého manžela, kterou půjčila svému známému a ten ji ztratil a teď už je všude vyprodaná a nezbývá jí, než knížku sebrat z nějaké knihovny a celé že je to na pytel. Samozřejmě jsem si rychle vzpomněl, že vlastně musím zamířit tím druhým schodištěm a rychle ji setřásl, hluboko uvnitř však cítím, že konečné řešení to nebylo a kteroukoliv další divoženku můžu potkat na každém rohu.
Nene, s lidmi a jejich soukromím se děje vážně něco divného. Ten strašlivý Internet s nimi dělá hrozné věci.
Diskuse (počet příspěvků: 1)  Trvanlivý odkaz

Texx: "Nějakou dobu teď s námi možná bude bydlet slečna Veronika. Proč jsi celý od marmelády?"
Jezivec: "Zjistil jsem, že ve vedru nejlépe chladí. A vydrží, narozdíl od margarínu. Nejlepší je rybízová, jahodová zase zahřívá. Veronika je která?"
Texx: "Všechno tu lepí a je tu plno mravenců! Takhle to nemůže zůstat, určitě ne jestli... Slečna Veronika je ta milá dívka, co se ti líbila, když s námi byla v divadle."
Jezivec: "Hch, líbilo se mi, jak štvala některé protivné lidi okolo. (Mlask) mravence v tom ani nepoznáš, zkus to!"
Texx: "Štvala? Pokud vím, tak nás vyhodili kvůli tomu, že jsi té paní vedle sežral čokoládovou tyčinku."
Jezivec: "Chrm, a to ani nestála za nic, byla s mandlemi... Verča má příjemně nesnesitelnou trojkombinaci vlastností 'chytrá, hezká, bohatá', což lidi umí naštvat."
Texx: "Vážně? Hm, toho jsem si ani nevšiml..."
Jezivec: "Oříšková víla určitě ano."
Texx: "Ta tu bude taky, neboj. Tedy pokud okamžitě uklidíš podlahu a tu hromadu prázdných sklenic od marmelády!"
Jezivec: "Vlastně jsem ti chtěl už dávno navrhnout pořízení další ženské ruky do domácnosti. Záchod je zase ucpaný."
Texx: "Ježíš, ten musím spravovat já! A slečna Veronika tu bude jen na chvíli, jasné? A ne abys jí říkal 'Verčo.'"
Jezivec: "Jasně, pro mě bude 'Čtvrtá ruka...'"
Texx: "Grrr! A pak sem mám někoho pozvat!"
Jezivec: "Pozvi třeba vlkodlaka, už tu nebyl víc jak rok a sousedovic pes se už zase nebojí vycházet za dveře."
Texx: "Je pravda, že ten by tu s adaptací problém asi neměl. Když s ním ještě bydlela přítelkyně, říkal mu domácí, že by jeho bytu prospěla ženská ruka."
Jezivec: "Vidíš, taky je potřeboval čtyři!"
Texx: "Ovšem nemá žádnou, a jestli to s námi půjde takhle dál, dopadneme stejně. Utři aspoň tu zeď..."
Diskuse (počet příspěvků: 0)  Trvanlivý odkaz

Když se tak dnes spousta lidí nadnáší nad kousky Noisebrothers a nad virální reklamou vůbec, přidám si také pár štípanců. Komentátorské přístupy k virální reklamě mi přijdou srovnatelné s těmi ještě nedávnými kolem PPC modelu v online reklamě či kolem každého nového prvku marketingu v Česku obecně - po fázi nejistoty, co s další hračkou, přivezenou ze zahraničí, se spustí mohutná spontánní (snad až virální) podpora novinky, jako by byla samospasitelná a řešila problémy všeho druhu včetně ucpaného odpadu v kuchyni. Možná máte jiný dojem, což bude jistě výsledkem jiné trajektorie po diskusních a sociálních skupinách. Také se dost možná úplně pletu a nerozumím tomu ani zbla, což je zkrátka daň za to, že si tu můžu takhle svobodně a nevázaně plácat. No budiž, já to riziko přijímám. Noisebrothers jsou osvěživý a nápaditý prvek v amatérském video obsahu českého Internetu včetně online reklamy. Nemyslím však, že by dnes měli na to stát se skutečným fenoménem, znásobit místní prodeje Nokie a začít produkovat spoty, které jsou vtipné skutečně celé. Začínat Kompost v době internetového vida, dovedu si dobře představit výsledek, válcující Noisebrothers i s plyšovými pouty. Skutečný zdravý odpich, nutící sednout "k tomu Internetu" nováčky napříč generacemi, tu zatím nemáme, i tak jsou však Noisebrothers vítaným zpestřením stávající nudy. Stream.cz jako takový jistě nezachrání, pro náhodné zabrousení je to potěšení milé.

Mimochodem, Pavel Hacker z Advertures, který za úspěchem Noisebrothers prý stojí, nedávno nabízel jednu Nokii i mě. Ne 5300, ale N95, abych si ji odzkoušel a pak o ní třeba něco napsal. Nápad to byl zajímavý, N95 se tváří jako "osobní počítač" (tj. můžete k ní připojit klávesnici a monitor), umí nahrávat videa na YouTube atd. Od počátku jsem však odmítl psát o něčem, co mi osobně nesedne, s čímž Pavel Hacker souhlasil, a tak se také stalo. Záměr používat N95 místo mého Trea jako pracovní komunikátor se ukázal velmi záhy jako dosti naivní, protože zatímco zábavní využití je s N95kou maximální, pracovní využitelnost za tím dalece pokulhává. Organizér byl obtížně využitelný, e-mail potřebuji jednoduchý a zároveň s podporou IMAP a SSL, zdaleka ze všeho nejvíc mi však chyběla plnohodnotná klávesnice, se kterou mohu vyřídit několik e-mailů během cesty metrem - a to ne pouze si je přečíst, ale plnohodnotně na ně odpovědět. Chápu, že pro nacvakání pár SMSek a ovládání MP3 přehrávače je běžná telefonní klávesnice prima věc, ale pro seriozní práci je vhodná asi jako párátko místo příboru. Fakt, že veliký displej N95ky není dotykový, už její fatální selhání v mých očích pouze podtrhl. Z mého angažmá ve virální propagaci Nokie N95 tak sešlo, rád si ale počkám na výsledky svých kolegů, najde-li se některý.

A ještě mimochodem, před pár dny jsem byl zase po dlouhé době docela nemocný a moc jsem si to užil. Nadbarevné obrazce jsem pozoroval celé hodiny a tentokrát ke mě i promlouvaly. Jejich barvy podle všeho nejsou složeny z barev viditelné části spektra. Snažil jsem se proto změřit jejich vlnovou délku, ale s domácím vybavením doupěte to bylo těžké. Můj oblíbený P. K. Dick v knížce Valis popisuje, jak byl za svého života ozářen paprskem s velmi podobnou barevnou charakteristikou, který mu řekl, že musí rychle zachránit svého syna. Dick jej (přes protesty bývalé manželky) odvezl do nemocnice, kde zjistili, že přechodil kýlu (syn) a mohl kdykoliv zemřít. Zajímavé, mě bohužel obrazce nic moc zajímavěho nesdělovaly, nanejvýš, že dochází pečivo, což už jsem věděl sám. Škoda, zjevně se ke každému chovají tak, jak zaslouží, což jejich využitelnost trochu snižuje. Uvidíme, s čím přijdou, až budu nemocný příští rok.
Diskuse (počet příspěvků: 0)  Trvanlivý odkaz

Zatím tomu faktu odoláváme, ale podle všeho už úvodem prázdnin budeme doupě stěhovat. V novém útočišti, rafinovaně vzdáleném od ruchu jediného českého města (pardon, velkoměsta) už se montuje vana, což je neklamné znamení kolaudace za dveřmi (ty sice ještě paradoxně chybí, ale buďme pro tentokrát shovívaví). Včerejší návštěvní den v novém šelmím příbytku nám dovolil poslední šanci uvědomit si, do čeho vlastně jdeme. Stará část vesnice, ke které by se měl shluk nových domů nalepit, splňuje všechny požadavky na označení "vnitrozemní pohraničí po jaderném útoku". Zarostlé rozpadající se baráky (většinou zemědělské usedlosti - ty nerozpadající se vás o svém účelu přesvědčí pachovou identifikací na stovky metrů daleko), vraky aut nahodile rozmístěné ve vysoké trávě, jedna špinavá hospoda a pár desítek většinou neviditelných zoufalců. Ani oni zjevně ještě nezačali sestavovat seznam nepříjemností, které bude třeba odškrtávat po příletu satelitu za jejich humna. Bez ohledu na tyto drobné komunální problémy však další okolnosti zůstávají příznivé. Byt je velký a bude snadné v něm zřídit nové doupě, dobře izolované od sousedů.

U těch se ostatně zastavím (samozřejmě pouze obrazně) pro účely zachycení jednoho z dobře viditelných trendů: sdílení a komunity posunují Internet o několik sáhů blíž k běžným lidem, kteří jej doposud neměli důvod využívat. O čem to mluvím? Několik nadšenců spustilo k onomu "developerskému projektu" (uau! Pěkný příklad zvrhlé novořeči) website, kde probíhají živé diskuse zatím virtuálních nových sousedů. Od výměny zkušeností s vyjednáváním s developery (ugh), přes "řešení problémů" (uf) s podlahami či odtokem ve vaně, po návrhy strategií pro internetové připojení a dokonce zkušenosti z výletů po okolí. Nabitá je také diskuze s výměnou pocitů, spojených s odchodem z města na venkov (zde mají novousedlíci před starými náskok), někdo se neváhal svěřit ani s drobnými obavami s přijetím příslušníka "jisté menšiny".

Úchvatný exemplář toho, jak Internet mění společnost a dává jí nové směry pohybu. Šikovné ke studiu a samozřejmě k přehledu o tom, co se v našem novém okolí bude dít. A rozhodně jde o přijatelnější formu "družení", než se kterými se nás snažila oslovit jedna z aktivistek během prohlídky domu: "brzo budeme mít další sraz, přijdete?" Samozřejmě jsem jen něco zavrčel a měřil dál podlahu, zatímco víla jí rychle vysvětlila, že s námi to budou mít těžké, protože nás lidé až na výjimky nezajímají. Zaplaťbůh za Internet!
Diskuse (počet příspěvků: 2)  Trvanlivý odkaz

Minulý týden mě oslovila s prosbou o komentář a radu redaktorka časopisu Žena a život. Jakožto vlka, čerpajícího inspiraci rovnou měrou ze života i smrti, mne podobné paradoxy už příliš nepřekvapují (ostatně časopis Muž a smrt na svoji šanci teprve čeká, takže zatím nacházím uplatnění na místech leckdy nečekaných). Objevila právě sílu a kouzlo Internetu a ráda by pro téma Ženy a Internet načerpala zajímavé postřehy o tom, jak a k čemu ženy Internet používají a pokud možno poznala nějaké životní příběhy plné žen a Internetu. Ač s nekompromisním nepochopením pro dělení témat podle pohlaví, přece jsem té dobré duši vyšel vstříc a popsal jí některá základní pravidla i příklady bezostyšných praktik inzerentů při vytěžování komunit uživatelek některých webů. S životními příběhy bych jí jistě mohl pomoci více, ale ovšemže nebudu Ženě a životu svěřovat svoji minulost plnou svedených lidských samic (internetové prostředí přímo vyzývá k útoku na slabé místo těchto stvoření: sklon býti lehce ukecány) a následných problémů z této radosti vyplývajících.

Ještě raději bych se nakonec zeptal spíš já jí: kdy a jestli přestane její médium v šiku s příbuznými tituly pomáhat v pokračující hodnotové a kulturní transformaci žen do schizofrenní bytosti, v níž se sváří staré vzorce a tužby s implantovanými novými. Patřilo-li minulé století ženě v dobrém slova smyslu jejího osvobození, je století současné svědkem vychylování rozběhnutého kyvadla na druhou stranu "mezipohlavní" rovnováhy se všemi důsledky, které tato křivka oscilace pro společnost znamená. Práva a povinnosti se zvolna přesunují (zatímco dříve byla osamělá žena na ulici po setmění považována za běhnu, dnes je stejně absurdně doporučováno mužům, jak se mají chovat když ji potkají, nemají-li být považováni za agresora), legislativa někdy poškozuje muže, když násobí biologické výhody žen (rozdíly ve věku odchodu do důchodu, svěřování dětí do péče žen bez ohledu na rodinnou situaci). A v čem spočívá ona schizofrenie v hodnotách žen? Původní představy o silném, zaopatřujícím protějšku nyní zápasí s emancipačními vzory, v nichž je žena sama dostatečně silná, aby si zařídila život po svém. U mladších žen tak snadno narazíte na palčivé spojení snů o "princi na bílém koni" a "sympaťákovi", co jim nechá dostatek prostoru pro vlastní život. Nesmyslně namíchané požadavky pak vedou ke kulturně adaptačnímu tlaku na muže, podle všeho ještě silnějšímu, než jakému musely při svém "osvobození" čelit samy ženy. Výsledkem je nekonečný řetěz stále opakovaných vzájemných nedorozumění a frustrací na obou stranách. Alespoň že manželské poradny prosperují.

Ale dost mudrování, venku už se schyluje k repríze oblíbeného máje, lásky času. Šárecký lesopark je znovu nacpaný průvodem nadějných i jiných párů, mířících načerpat přechodné milenecké napětí do lůna vždy plodné přírody. Pánové přednáší hlubokomyslné anekdoty, dámy se smějí perlivým hlasem a vzduch je nasáklý očekáváním kopulace. Tak hybaj ven a carpe diem! (Doporučuji zapomenout, co tenhle výrok původně znamenal v jakýchsi dávných, smysluplných časech.)
Diskuse (počet příspěvků: 2)  Trvanlivý odkaz



Další stránky v Nočníčku: [32] [31] [30] [29] [28] [27] [26] [25] [24] [23] [22] [21] [20] [19] [18] [17] [16] [15] [14] [13] [12] [11] [10] [9] [8] [7] [6] [5] [4] [3] [2] [1]